„Jablko nepadá daleko od stromu“ praví jedno lidové rčení, které rodina Kováříkových z Ratíškovic u Hodonína zcela naplňuje. Již několik generací je spojeno s výtvarnou tvorbou, lidovou, užitou a uměleckou. Forma jejich výtvarného projevu je však vždy zcela autonomní.
Miroslav Kovářík se věnuje převážně drobné plastice, medaili a plaketě. Žár ohně mu umožňuje tavit ve vlastní slévárně bronz. Struktury a fragmenty reality symbolizují v jeho reliéfech celou pestrost a složitost našeho světa.
Ludmila Kováříková vyniká jako excelentní designér a technolog veškerých keramických a porcelánových materiálů. Z užitého umění přenáší jasnou tvarovou přesnost do svých nápaditých kompozic volné tvorby. Přímý plamen je pro ni jednou z možností, jak docílit neobvyklých povrchů svých uměleckých objektů a plastik (raku).
Jan Kovářík vytváří organické abstraktní objekty v nejrůznějších formách, velikostech, skupenstvích i barvách, které často připomínají něco, co tu vyrostlo nebo žije – tedy přírodniny, případně živou organickou hmotu. Sám o nich mluví jako o podhoubí, narůstající buněčné hmotě. Používá všechny druhy moderních akrylátů a jejich derivací, aby jeho objekty co nejplynuleji expandovaly do prostoru. Jejich povrch však pokrývá zcela klasickou metodou – trpělivě tečkuje svá rozměrná díla štětečkem, aby iluze vibrujícího povrchu byla co nejdokonalejší.
„Kováříci“ si již dávno našli své místo na současné výtvarné scéně, jak napovídá výčet výstav samostatných i společných, sympozií, realizací ve veřejném prostoru a zastoupení ve veřejných i soukromých sbírkách.